pondělí 17. prosince 2012

Rozsedl jsem křeslo

Zní to hrozně, ale křeslo bylo mnoho let stáro, denně používáno. Navíc mělo takovou malou vadu, od začátku mu vypadával šroubek, který držel područku v opěradle. Až jednou vypadl definitivně a ztratil se. Ostatní držely, ale asi je to nebavilo, protože začaly postupně vypadávat taky. Pak se stačilo jednou prudce otočit a opěradlo odletělo.

Křeslo jsem rozebral. Černá koženka se hodí, molitan taky. Bezprostředně po rozebrání to použily naše kočky jako pelíšek.

Následně padlo rozhodnutí: Koupíme si nová křesílka k počítačům. Jak rozhodnuto, tak se i stalo a dojel jsem pro křesílka a vytáhl je do patra. Krabice okamžitě došly využití, protože prozkoumat novinku musí.

Pak nastala ovšem pravá kočičí slavnost. Krabice se otvíraly a já začal montovat.
Jednak mohly skočit do krabice položené nastojato, a když pak nemohly vyskočit ven, tak krabici skácet a elegantně vylézt. Potom se mi pokoušely pomáhat s montáží a skákaly na napůl smontovaná křesla. Nakonec jsem jednu krabici nacpal zbylými kartony a nechal ji stranou. Z té byla výborná prolézačka. Druhou jsem nechal naležato. Do té si vždycky vlezla jedna z koček, druhá začala běhat po krabici a pak se o pobyt uvnitř porvaly. Přitom by se tam klidně vešly obě, a ještě by mohly předstírat, že o sobě nevědí.

Když jsem si druhý den ráno šel přečíst poštu, málem jsem zasedl kočku. Koukla po mě vyčítavě, protože křesílko je její. Naštěstí jsme se na něj vešli oba.

Teď se chystám sebrat trosky a odvézt je do sběrného dvora. Ale můžu sebrat kočkám prolézačku.

2 komentáře:

  1. To znám velmi důvěrně, protože mám doma dva kousky. Kocourů pochopitelně. Problém je ten, že moje postel, žanina válenda, moje křeslo i ženino sofa jsou naše jenom relativně. Pokud dokážeme být takovými nelidy a vykázat kočičáky na podlahu.
    A to mají: dvě krabice od bot, které si střídají, dvě chlupaté předložky (původně snad na WC), šplhací kmen s několika balkónky atd. Nikoliv. Když jdu po půlnoci spát a rozestýlám si, dřív než stačím rozložit deku už je uprostřed prostěradla maiňák a dívá se na mě, jak to, že ho ruším. Tak nakonec hodím deku přes něho a on z pod ní s brbláním vyleze. Ráno se nemohu pořádně na posteli otočit, protože jsou tam oba a pro mou maličkost 196/105 tam už není místo. Oba spí jako dudci, protože jsou už po snídani (06:24 +/- dvě minuty, pokud žena nevstane, spustí tak žalostný dvojzpěv, že raději vstane a podá jim snídani. No a když se nažerou, tak se jdou ke nmě dospat. Zkoušel jsem zavřít dveře do pánského pokoje, ale zdálo se, že chlupatci probudí mňoukáním zbytek věžáku. Zkoušeli se podhrabat, otevřít si klikou nebo proskočit sklem. Přitom se spát nedá vůbec. Tak jsem to vzdal. Jsou to prostě silnější osobnosti než já.
    Ale nají mě rádi, oba. A krásně hřejí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když je něco jejich, tak je to nebaví. Do škrabacího stromu neškrábou, nejvýš tak jednou za rok. Jediné, co používají jsou pelíšky na radiátor. Dobře se tam leží a je tam teplo, navíc to mají kousek na okno, aby mohly sledovat dění.

      Vymazat

Pokud chcete přidat neanonymní komentář a nemáte vhodný účet, v poli Komentovat jako vyberte profil Název/Adresa URL a vyplňte svůj oblíbený nick. Některé prohlížeče si toto nastavení dokáží i zapamatovat.