Čas jsou peníze

Na mnoha místech jsem narazil na úvahy, jak by bylo vhodné vyrobit vhodný volební cenzus. Většina z nich se nějaké opírá o majetek, o placené daně nebo nějak jinak o peníze.
Zhruba by se dalo říci, že bez zdanění není zastoupení.

Tyto kombinace mě nechávají poměrně chladným, i když jim do jisté míry rozumím. Jinak se rozhoduje člověk, který do společné kasy přidává, jinak ten kdo z ní bere a ještě jinak ten, kdo z ní na jedné straně bere a na druhé straně přidává.
Kdykoli jsem se do podobné úvahy pustil, narazil jsem na řadu „okrajových“ podmínek, které vedou do slepých uliček. Namátkou fakt, že DPH platí všichni, z mateřské a z důchodu se neplatí daně apod.

Ovšem mě napadla ještě jedna poměrně důležitá doména, kde by bylo záhodno zavést nějaký účinný cenzus.
Tou doménou je čas, který je někdo schopen věnovat zasahování do věcí veřejných.

Běžný člověk, ať už je zaměstnám, nebo má živnost, zpravidla tráví denně několik hodin v práci. Pak se vrátí domů a má čas na jídlo, domácnost, rodinu, koníčky, sport a možná i na čtení nějakých politických programů, schůze nebo sepisování podání.
Jsou lidé, kteří si ten čas mohou najít velmi snadno. Studenti mohou najít čas, pokud mají pauzy mezi studiem nebo jim nedělá problém vynechat pár přednášek. Důchodci vládnou svým časem úplně neomezeně, nezaměstnaní skoro úplně.
Zvláštní kategorii tvoří úředníci, ti mohou mít část pracovní doby vyhrazenou pro zacházení s politickými tématy. Měli by být neutrální, ale to je sen.

Ovšem zcela speciální kategorie jsou aktivisté a pracovníci neziskovek. Ti jedou politickou práci jako zaměstnání na plný úvazek. Nedělá jim tedy problémy mít vše řádně nastudované, ke všemu se vyjadřovat, úřady obíhat a na jednání se dostavovat. Informace mohou hledat o 106 a úřady jim musí odpovědět.
Tím vzniká zajímavý efekt, že názory této skupiny jsou na úřadech slyšet výrazně důrazněji, než názory lidí zaměstnaných. Tedy se více řešení hledá v zájmu těchto lidí, těchto organizací.
V mnoha případech to dochází tak daleko, že z úřadů vycházejí rozhodnutí, které jsou přímo proti většině, ale zvenku jsou perfektně projednané a „nikdo nic nenamítal“.

Určité řešení by bylo v omezení moci podobných sdružení a spolků. Prostě v rámci fair play vyrovnat handicap a přidat na váze těm, kdo nemají dost času, aby četli všechny vyhlášky na úředních deskách, a že je to nějakých desek, nestíhají psát svým poslancům, senátorům, hejtmanům, primátorům nebo starostům.
Naopak, v mnoha případech stačí jednat jménem spolku a váha se automaticky zvyšuje a úřad se podobnými partami musí zabývat. Pokud se budu vyjadřovat k brněnskému metru jako Honza ze Žižkova, Úřad pro vybudování brněnského metra se mnou vyběhne. Bude to správně, protože co mám já kecat do brněnského metra, já se mám starat o to, aby nám na Žižkov zahnula pražská trasa D (ale to je složitější problém, sem se to nevejde). Ovšem stačilo by, abych sebral jednoho tuneláře, jednoho speleologa, jednoho šotouše, založíme spolek Za tramvaje podzemní, a hned je všechno jinak. Napíšeme dopis do Brna na ÚVBM a odpověď dostaneme. Uctivou a se všemi podrobnostmi.

Tohle si myslím, že je hodně velká chyba. Ovšem přiznávám, že řešení nemám. Jedině nějak zvýšit váhu jednotlivce a zmenšit váhu aktivistických spolků. Jen mám dojem, že ten vývoj jde spíše opačným směrem. Spolky, které už získali dostatečnou podporu, se budou bránit. A na tu obranu budou mít spoustu času, protože ho mají a pes jitrničku sežral.