Návrat do dětství

Polovina prázdnin vždycky znamenala, že bude ve Strančicích pouť.
Každý rok, neděli po svaté Anně jsme povyrazili celá rodina do Strančic, obešli kolotoče, střelnice, houpačky, autodrom, cukrovou vatu a koupili pár štěstíček podél cesty ke kapličce. Na konci byla kaplička, před kapličkou se modlily babičky. Z místního zázračného pramene jsme se chodili napít.
Pak pouť o kousek přestěhovali blíž k nádraží a pak jsme tam už nejezdili.
Letos mě po pětatřiceti letech přepadla nostalgie a vymyslel jsem si, že bych se na anenskou pouť podíval rád. Ověřil jsem si, že se pouť opravdu koná a ukecal ženu.
Nechtělo se mi jet autem (co kdyby tam měli něco dobrého k pití), tak jsme jeli vlakem. Kvůli dodržení tradic jsme si na hlavním nádraží koupili bagety a šli najít vlak.
Vlak vyrazil včas a v rozumném čase nás vyklopil na strančickém nádraží. Rozhlédli jsme se, koupili si zmrzlinu a zvolna vyrazili. U nádražní hospody slibovali pouťovou tancovačku, i plakátek o pouti tam byl.
Vyrazili jsme směrem ke kapličce, ono to není tak daleko. Kolem nás procházela nějaká rodinka, děti se těšili na pouť.
Pak jsme došli ke kapličce. Byl tam krásný klid, kolem jen pár lidí. Tak jsme si prohlídli kapličku, pramen, přečetli historii a pak jsme tam se ženou seděli sami na lavičce, povídali si o životě vyplavovali stres. Kolem přešlo pár rodin, prohlíželi si kapličku, dohadovali se, jestli je voda ve studánce vážně zázračná a zase šli dál.
Po nějaké chvíli jsme se zvedli, řekli si, že pouť hledat nebudeme, i když tam asi někde byla, a vrátili se na nádraží. Přišli jsme na poslední chvíli a na lávce k nástupišti jsem dokonce popoběhl, ale průvodčí na nás počkal a vlak jsme stihli.
Do Prahy jsme se vrátili vyvětraní. Přinejmenším mně kolotoče nechyběly. Možná bych se do nich ani nenaskládal.