Cestou na trénink často pozoruji kočky. Dokud jsem jezdil na Slovenskou, byla to kočičí kolonie u Vinohradské vodárny. Teď, když chodím na Hagibor, jsou to kočky na hřbitovech a v jejich okolí.
Foťák s sebou nenosím, ale občas si vzpomenu, že můžu fotit mobilem. Ovšem poznat, že je na cestičce kočka, dá práci.
Máme po briťákovi Friedrichovi (říkali jsme mu Béďa a byl to nejhodnější kocour, kterého jsem kdy měl.) nového. Sibiřana, blonďáčka jménem Abbey, což znamená klášter. Musel jsem ho koupit, protože žena chodila po bytě, sbírala chlupy ještě po Béďovi, nemluvila a měla nějak moc lesklém oči.
OdpovědětVymazatRaději mu říkáme Sibirjak. K lidem je nesmírně důvěřivý - jenom si pořád něco pro sebe polohlasem povídá. A náš starý mainský mývali kocour Šiva (to je Bůh zkázy) se nám taky nějak rozmluvil. Takže u nás už nemůže nastat "tichá domácnost". Kocouři pořád něco kecají - mezi sebou, nebo se obracejí k nám. Ne vždy jin rozumíme - ale už se to zlepšuje. Už znám pár kocouřích slov. "Ma-a'!" znamená, že mě mají rádi. "I-ííí!" je "Vezmi lasevé ukazovátko, budeme si teď hrát!" A "MaúúÚÚ!" zase "Vyrtáhni konzervu z ledničky a ohřej mi ji, mám hlad!"