Na Okoř je cesta, jako žádná ze sta. Nám se tam nějak nedařilo dostat.
Proč jsme to vzdali prvně, už se přesně nepamatuju, je to hodně dávno.
Podruhé to bylo o hodně zajímavější. Naplánovali jsme si, že se pojedeme podívat, jestli je tam cesta vroubená stromama a co Bílá Paní.Jako dopravu jsme si vybrali vlak ze Smíchova do Noutonic a pak dojít pěšky. Ovšem tenhle směr nejezdil od hlavní budovy nádraží, ale z bočního severního nástupiště. Měli jsme rezervu, takže jsme neměli problém najít, kudy tam dojít. Když jsme tam došli, bylo tam opuštěno, smutno, prázdno. Skoro jako z nějakého westernu. Tu se zvedl lehký vítr a od dveří do jakéhosi služebního prostoru odtrhl list papíru a pomalu nám ho snášel k nohám. Zvedl jsem ho a bylo to oznámení, že z nějakého provozního důvodu ten spoj, co jsme si ho vybrali, zrovna v ten den nejede.
Tak jsme se vypravili zpátky domů a brali to jako znamení, že nám navštívit Okoř není přáno.
Až do dneška.
Původně jsme plánovali jiné cíle a váhali jsme, jestli to má být Košťálov nebo Oltářík, ale nakonec jsme chtěli něco míň do kopce, přece jenom první výlet v sezóně byl měl být lehčí.
Cesta proběhla klidně. Na parkovišti měli v bufet polívku, na hrad je to kousek a skoro po rovině.
Zříceninu jsme prolezli, moc se nám tam líbilo.
Po zřícenině jsme navštívili ještě místní cukrárnu.
Začíná to být poněkud utěšenější, jen aby to vydrželo.
Další fotky v albu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Pokud chcete přidat neanonymní komentář a nemáte vhodný účet, v poli Komentovat jako vyberte profil Název/Adresa URL a vyplňte svůj oblíbený nick. Některé prohlížeče si toto nastavení dokáží i zapamatovat.